Jan Neruda
Kdo bude vítěz letos?
NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
Nejlepší:
Tablo
- Školní
časopis na webu -
Školní webové
stránky -
Třídní
stránky -
Profesorské
stránky
Jan Neruda
Jan Neruda se zapsal do paměti všech hlavně jako prozaik, básník a fejetonista, ale pokud se zajímáte o Nerudovo dílo hlouběji, postupně zjistíte, že byl slavným novinářem, divadelním, literárním a výtvarným kritikem. Proto vidíme, že Nerudu můžeme považovat za jednoho z nejvšestrannějších literárních tvůrců. Jan Neruda se 9. 7. 1834 narodil na Malé Straně v Praze (v domě U Dvou slunců, který je jeden z nejznámějších v Praze.) v rodině vojenského vysloužilce. Jeho matka musela uživit celou rodinu a proto si přivydělávala posluhou. (Jak sami vidíte pocházel z velmi chudé rodiny, která měla akorát na stravu.) Jako malý hoch se účastnil roku 1848, kdy celou Evropou otřásaly revoluční nepokoje, které se snažily svrhnout onu usurpátorskou moc panovníků (hlavně v habsburské monarchii). Od roku 1841 začal navštěvovat akademické gymnázium v Praze, kde se setkal s řadou spolužáků, kteří prošli stejným dětstvím jako on sám. Vytvořili skupinu a začali se pokoušet o literární tvorbu (berme v potaz, že jim bylo cca. 15 – 16 let). Z těchto přátel se postupem doby uformovala skupina májovců, která později vydala almanach Máj (1858). Mezi jeho spolužáky, kteří s ním takto spolupracovali patří např.: Gustav Pflegr, Ferdinand Schulz, František Věnceslav Jeřábek a později i Vítězslav Hálek. Jan Neruda od dvanácti let pravidelně navštěvoval i Klementinum, kde přednášel nadšený vlastenec Jan Pravoslav Koubek. Podobně jako Borovský a Mácha se rozhodl jít studovat práva a filozofii na Karlově univerzitě v Praze. Studia však nedokončil a začal se naplno věnovat své literární činnosti. Přesto, že měl Neruda hodně přátel, stále žil samotářským životem. To se změnilo jednoho listopadového večera roku 1852, kdy potkal v tanečním sále Aničku Holinovou, do které se ihned zamiloval. Tato dívka se pak stala jeho první velikou láskou a jejich vztah Neruda zakomponoval do svých děl. V 50. letech se aktivně podílel na formulování programu mladé literární generace v časopise Obrazy života. To ho postavilo do role novináře a od roku 1860 se novinářskému řemeslu věnuje profesionálně. Postupně se jeho články začaly stávat čím dál více oblíbenějšími a začal pracovat pro více časopisů na jednou. Mezi nejznámější literárně – společenské časopisy patří: Obrazy života, Rodinná kronika, Květy a Lumír. Nepřestával však sledovat dění na Malé Straně, která ho fascinovala její nespoutaností a různorodostí. Neustále si dělal poznámky, které později využil do svých povídek a fejetonů. Do historie se zapsal jako stvořitel České besedy, nového českého tance, který se tančil poprvé 13. listopadu 1862. Jako první si uvědomil, že boj jeho skupiny o uměleckou svobodu bude ztracen pokud nebude mít následníky a proto se od roku 1863 stal pořadatelem Poetické besedy, v níž soustřeďoval básníky své generace i daleko mladší. V této době se již začal věnovat své kritické činnosti a čím dál více se odpoutává od novinářské činnosti. Výše zmíněná Anna Hoinová není poslední ženou v jeho životě. Jeho samotářský život mu zpestřily další dvě dívky: Terezie Macháčková (bohužel předčasně zemřela) a Anička Tichá (Do této ženy se zamiloval, když byl příliš stár a bál se k ní vázat na trvalo). Během jeho života zůstal věrný své vlasti a jen párkrát na krátkou dobu navštívil cizí země.
Jan Neruda patří k největším a nejčtenějším českým spisovatelům. Plným právem, neboť jeho dílo jak svou všestranností, tak hloubkou citu a bystrostí pohledu má ve vývoji naší novodobé literatury trvalý význam a zaslouží si pozornost každé generace.
Nerudova tvorba:
Jak už jsem uvedl výše, je Neruda vnímán spíše jako básník, i když jeho tvorba obsahuje díla prozaická a dramatická. Dále v jeho repertoáru nalezneme díla publicistická a kritická. Z prózy lze považovat za nejznámější dílo Povídky malostranské, které jsou pravdivými příběhy obyvatelů Malé Strany. Tyto povídky vznikly na základě Nerudových zápisků. Z poezie můžeme za nejdůležitější dílo považovat Písně kosmické, které zaznamenaly značný úspěch u tehdejších čtenářů.
Poezie:
Mezi poezii lze zařadit tato Nerudova díla: Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční. V rané básnické tvorbě vyjádřil svou romantickou rozervanost, kterou zahalil do ironie a provokativního cynismu ve sbírce básní s názvem Hřbitovní kvítí (1858, současně s Hálkovými Večerními písněmi). V tomto díle vyobrazil krizi po revolučním roce 1848, který změnil životy všech lidí a také se Nerudy dotkl jako malého hocha. Hlavními prvky jsou lidská bída a utrpení. Dále se snaží popsat své stanovisko k současné literatuře. Podle toho volil i styl verše, který je nemelodický, chudý na obrazová pojmenování a vyznačuje se i hovorovými slovními obraty. Je až s podivem s jakou přesností popisuje události, které se odehrávali, když mu bylo teprve dvanáct let. I přes velikou literární hodnotu bylo toto dílo kritikou přijato negativně, což Neruda velice těžce nesl. Trvalo mu deset let než se odvážil vydat další sbírku básní - Knihy veršů (1868). Toto dílo je dalším významnou Nerudovou sbírkou, jež se zapsala do historie. Neruda se v něm snaží popsat existenci spojení jedince a národa. (Tato myšlenka je spojená se založením Poetické besedy z roku 1863.) Další významná myšlenka obsažená v tomto díle je zaměřená na rodinné (Neruda, otec a matka) a milostné city (Neruda a Anna) i Nerudovo vnímání politických a sociálních problémů národní společnosti, která se nemůže svobodně rozvíjet. Knihy veršů jsou uspořádány do tří svazků – výpravný (epický) svazek, lyrický svazek a smíšený, časový a příležitostní svazek. Epický svazek obsahuje i sociální balady - Před fortnou milosrdných, Dědova mísa. K druhému vydání Knih Veršů Neruda přidal ještě své osobní básnické zpovědi – Našel jsem se, Vším jsem byl rád. Pokud Nerudovo dílo Hřbitovní kvítí lze považovat za neúspěch v jeho tvorbě, Písně kosmické (1878), které vyšly opět deset let po vydání poslední sbírky, jsou naprostým opakem, neboť obě vydání knihy byla rychle rozebrána a učinila z Nerudy uznávaného básníka. Jejich úspěšnost zajistily verše, které odpovídaly dobové společenské a politické náladě obyvatelstva, které bylo přesvědčeno o nezadržitelné síle pokroku. V Písních kosmických vidí také optimistickou budoucnost národa jako součást pokroku lidstva. (V tomto díle svým způsobem tuší, že se bude létat ke hvězdám.) Dále srovnává nekonečnost vesmíru s lidským snažením na Zemi. Hlavní rozdílný znak od dvou předešlých sbírek je její humor a optimismus, který dodával lidem sílu. V básních této sbírky se také objevují silně působící vlastenecké verše např.: Vlast svou máš nade vše milovat, Vzhůru již hlavu národe!. U této sbírky je těžké určit druh verše a skladbu, neboť forma básní je velice rozmanitá – od písňové po patetický hymnus. Baladami a romancemi, jež představovaly již čtvrtou básnickou sbírku, zahájil roku 1883 Neruda edici Poetické besedy. V Baladách a romancích Neruda navazuje na české lidové motivy, vědomě používá lidových balad a legend, aby je přetvořil v “jasnou uměleckou formu”, a tak v ovzduší krize osmdesátých let “přivedl semena v českém duchu, v českém lidu klíčící k uměleckému květu”. Básně přinášejí příběhy novozákonní, historické, anekdotické, revolučně sociální a jiné. V podstatě se dotýkají trojího námětového okruhu: obecně lidských vztahů (Balada horská, Balada dětská aj.), českého národního charakteru (Romance o Karlu IV., Balada dětská aj.) a aktualizovaných příběhů biblických a legendárních (Balada o svatbě v Kanaán, Balada rajská aj.) Neruda v této sbírce volně zachází s žánry balada a romance a volně je zaměňuje (Balada o polce – je humorná, ale je zpracována v baladě (měla by být romancí); Romance helgolandská – tragická balada zpracována v romanci). Hlavním motivem “Balad a romancí” je vlastně volání po odvaze, po činu, mužná výzva po návratu k ideálům roku 1848 a opěvování skutečného hrdiny, jímž je Nerudovi český lid. Positivní odkaz na sílu, která je skryta v lidu, navazování na velikost české tradice tu naznačují východisko z ideové krize, do které zavedla český národ dosavadní politika. Ve stejném roce u Nerudy vyzrává pochopení spojení českého a světového, uvědomění si postulátu lidovosti literatury a požadavek, aby literatura byla “andělem strážným” politického usilování lidu, aby hlas básníků zněl “v dobách svatého boje komandem nejmocnějším”. Výrazem tohoto Nerudova přesvědčení byly “Zpěvy páteční” (1896 je vydal Jaroslav Vrchlický), poslední jeho sbírka kterou připravoval k vydání, kterou však nedokončil a která byla vydána teprve po jeho smrti. Zpěvy páteční jsou mohutným vyznáním lásky k českému lidu, zoufalství nad jeho utrpením a projevem neotřesitelné víry, že tento lid očekává skvělá budoucnost (verše Jen dál! Moje barva je červená a bílá aj.). V této sbírce používá Neruda převážně výrazy z lidové mluvy, neologismy, rčení, ani zde nechybí laskavý humor a satira.
Próza:
Jan Neruda začal psát prózu až koncem 50. let a usiluje v ní zejména o pravdivost a upřímnost. V roce 1864 shrnul své dosavadní prozaické práce do knihy Arabesky. Arabesky lze považovat za mistrovské povídkové dílo Nerudy. Snažil se v něm o zachycení života v celé jeho bohatosti, vyjádřené s vážností i humorem, s ironií i citlivou vnímavostí. Nejdůležitější stránkou tohoto díla je jeho popisná stránka, která svým obsahem a přesností předčila dosud napsaná díla. Arabesky zachycovaly především zajímavé postavy z Malé Strany, kde spisovatel žil přes třicet pět let. Je obdivuhodné, že hodnota díla nespočívá v ději, ale právě v popisné části, která se soustředila na povahové vlastnosti jednotlivých postav. Druhé vydání Arabesek obsahovalo i fejetony, které vyšly roku 1871 samostatně pod názvem Různí lidé. Povídky se pohybují mezi romantismem a realismem. Způsob psaní se změnil v druhém prozaickém díle v Trhanech (1872). Zde se autor pokouší o více dějové dílo, které je považováno za jedno z nejzajímavějších. Neruda ho sám označil jako “Studie dle znalců”. Hrdinové jeho Arabesek jsou převážně lidé inteligenti, úředníci, lidé studovaní, ale ztroskotanci ve víru kapitalistického města. V Trhanech jsou hrdiny naopak dělníci, stěhovaví nádeníci na stavbách železnic. Neruda se je přes jejich nízké postavení ve společnosti snažil popsat jako lidi pracovité s vyvinutým pocitem solidarity. “Trhani si dovedou vážit lidských schopností, dovedou se postavit jako jeden muž tam, kde vidí nespravedlnost, umějí znamenitě pracovat, ale práce, byť i těžká a málo placená, není pro ně ubíjejícím procesem, nýbrž pouze prostředkem k živobytí, dovedou se veselit, jejich řeč je plna vtipu a humorů.” takto je popisuje zkráceně Jan Neruda. V říjnu roku 1877 vydal Jan Neruda Povídky malostranské – samostatný rozbor.
Drama:
Je nutno říci, že v dramatické tvorbě není Jan Neruda příliš uznávaným spisovatelem, neboť ani jedna z jeho her Ženich z haldu, Prodaná láska, Já to nejsem (veselohry) a Francesca di Rimini (tragédie) nebyla uvedena v Národním divadle (Dostal sice návrhy na uvedení některých jeho her, ale odmítl.) Proto se počátkem 60. let své dramatické tvorby vzdal přeorientoval se na publicistiku. Avšak zůstal věrný divadelní a výtvarné kritice => Divadelní táčky (1881). Důvod proč se vzdal psaní tragédií, které tolik miloval, byl prostý: Francesca de Rimini, tragédie jež předčila všechny ostatní, do té doby napsané, byla na tehdejším českém jevišti provedena lajdácky a proto nemohla být obecenstvem pochopena a kritikou přijata. Protože toto odsouzení hrálo jistou úlohu v jeho životě, a také proto, že tuto hru prožíval nejhlouběji a v jedné z jejích postav tak trochu vylíčil sám sebe, je nutno se o ní zmínit podrobněji. Námětem hry byl příběh z Dantovy Božské komedie, zpracovaný už jinými dramatickými spisovateli v cizině před Nerudou. Mladá Francesca má být provdána za Gionciotta, jehož nikdy neviděla. Jejich sňatek je podmínkou smíru dvou svářících se šlechtických rodů. Gianciotto je však mrzák, a proto se otcové obou snoubenců domluví, že ji provdají za Gianciottova mladšího bratra, hezkého muže, který se za Gianciotta vydává. Francesca se do svého nepravého snoubence skutečně zamiluje. Gianciotto dvojnásob trpí svým mrzáctvím a vědomím své méněcennosti. Po sňatku se Francesca doví, že jejím skutečným mužem je mrzák, a v domnění, že podvod byl nastrojen právě jím, začne ho prudce nenávidět. A Gianciotto v záchvatu zuřivosti zabije oba milence, Francesku i svého bratra. Do tohoto Dantova příběhu vložil Neruda dvě myšlenky, které ho v té době nejvíce trápily. Mrzák Gianciotto je neobyčejně vzdělaný a nadaný muž, který intelektuálně značně převyšuje své okolí. Miluje Francesku čistou láskou, je šťastný, když se domnívá, že si ho Francesca bere pro jeho vzdělanost a pro ryzí povahu. Tím větší je jeho zoufalství, když se doví, že se stal obětí podvodu a že namísto lásky si u Francesky vysloužil nenávist a pohrdání. Postava Gianciotta, na kterého jeho společnost pohlíží svrchu, který se svou zavržeností neustále trápí, je Nerudovi klíčovou postavou hry. Vložil do ní problémy svého vlastního plebejství, své chudoby, odmítání, kterého se synovi chudého malostranského invalidy dostalo od pražské patricijské a měšťanské společnosti. Ale Gianciotto si uvědomuje, že je nemůže zavraždit, ale intrikán, který se obohacuje na válkách svářících se rodů, se rozhodne Gianciottovi namluvit, že není jiné řešení než jejich smrt. Zdrcený muž uposlechne a oba milence zavraždí. Je vidět, že i v 19. století se Neruda snažil o renesanční tragédii, která je velice podobná Shakespearovým dílům.
Publicistika:
Další významnou literární oblastí, ve které se Neruda angažoval, je publicistika. I když přispíval do novin již jako gymnazista, trvale se publicistice začal věnovat až od roku 1860. Nejprve v německých časopisech, později přesunul svoji pozornost na časopisy české: Obrazy života, Rodinná kronika a Hlas. Od roku 1865 až do své smrti působil jako redaktor Národních listů (+ jiné časopisy jako: Čas, Květy a Lumír). Do časopisů přispíval především fejetony, kterých napsal 2 000. Věnoval se psaní cestopisných, zábavných, uměleckokritických, politických, sociálních, osvětových a kulturních fejetonů, které vyšli i knižně – Studie krátké a kratší, Žerty hravé i dravé, Obrazy z ciziny, Menší cesty. Jeho fejetony vyvěrají z hluboké moudrosti a znalosti mezilidských vztahů. (Neruda byl všeobecně považován za dobrého psychologa.) Do časopisů však přispíval i svými kritickými studiemi různých divadelních her. Jeho publicistickou činnost neustále doprovázel humor a vtip, který tolik tehdejší čtenáři obdivovali.
POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
Rozbor:
V říjnu roku 1877 vydal Jan Neruda Povídky malostranské, dílo, které je jedinečným skvostem české prózy 19. století. Shrnul tu povídky, které v letech 1875 – 1877 uveřejňoval v různých časopisech, a uvedl je delší povídkou “Týden v tichém domě”, která byla napsána a vyšla časopisecky už před desíti lety, r. 1867. Za Nerudova života vyšly Povídky po druhé r. 1885 a po jeho smrti vycházely opět a opět v nesčetných vydáních. Jsou jedním z mála českých literárních děl, která byla přeložena do četných světových jazyků.
Děj se odehrává v Malé Straně, kde autor žil více než třicet pět let a za tuto dobu shromáždil několik pikantních příběhů, které soustředil do této knihy. Ale to, že v Malé Straně strávil své dětství a mládí není jediný důvod proč se děj odehrává zrovna tam. Je to ze všech pražských čtvrtí ta nejméně velkoměstská, nejméně dotčená kapitalistickým vývojem. Dělníci v ní nejsou, jejich přítomnost mezi hrdiny povídek je jen nahodilá a vlastně se omezuje na strojníka Bavoráka. Nerudovými hrdiny jsou úředníci, domácí páni, hospodští, služky, obchodníci, měšťané, žebráci, studenti – české maloměšťáctvo, žijící ve zdánlivě idylických podmínkách. Avšak pod povrchem tiché, poklidné Malé Strany se odehrávají velké události, vyvrcholují lidské tragédie, probíhá zápas dobra a zla, boj nového proti starému a nepřetržité odumírání starých idylických poměrů. Neruda popisuje svoji čtvrť, která je v boji proti novotám, které nemilosrdně drtí staré poměry.
Tento boj probíhá uvnitř zdánlivě ještě jednotné vrstvy malostranského maloměšťáctva. V tomto boji stojí na jedné straně ti, kdo podle geniálního postřehu mladého Václava Bavora myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák – povýšení a zabednění stoupenci starých řádů, domácí páni, kteří pod vznešeným zevnějškem skrývají chamtivost a omezenost, lidé, jejichž první starostí je, “aby jim z toho nepošly výdaje”. Proti nim stojí v krutém zápase lidé reprezentující něco nového, lidé, v nichž touha po penězích, po měšťáckém blahobytu a společenském postavení nedovedla uhasit poslední jiskru lidských citů. Jsou to však lidé, kteří zdaleka ještě nevědí, jak bojovat proti starému včerejšku, a proto buď “darebáci”, o nichž psal Neruda ještě v “Arabeskách”, nepovedení úředníci, kteří nenávidí byrokratické prostředí, v němž musí dřít, studenti, kteří sní o poesii, vyšinuté postavy, které se z protestu proti společenskému zlu uzavřely ve figurkářském posměchu, nenávisti a pomsty, anebo dokonce i příslušníci horní vrstvy malostranské společnosti. Zápas všech těchto lidí za nové je beznadějný a předem odsouzen k nezdaru. Motiv boje nového proti starému, lidské důstojnosti a touhy po spravedlnosti a svobodě proti zabedněnosti a konservatismu je prvním a hlavním motivem Povídek.
Druhým motivem, druhou linií, kterou Neruda v Povídkách vykresluje, je jiný problém, jenž ho zaujímá od mládí, společenský problém ženského osudu, problém erotické lásky, nahrazované ve společnosti založené zbožních vztazích majetkovým kupčením. A opět je tu boj nového proti starému, boj pravých lidských citů proti pokrytectví a měšťáctví, které degradují člověka.
Obsah:
Autor žil na Malé Straně pětatřicet let a odtud čerpal náměty pro své povídky. Kniha obsahuje třináct povídek, týkajících se životu na Malé Straně.
V první povídce Týden v tichém domě vystupuje rodina domácího pana Ebera. Pan Eber pracuje v řadě za skromný plat, a proto si jeho manželka musí přivydělávat šitím do komise, což úzkostlivě tají. Jejich dcera Matylda si chce vzít starého nadporučíka Kořínka, ten je jí však nevěrný. Paní Bavorová a její syn Václav jsou chudí, ale čestní lidé. Paní Bavorová slouží u staré panny Žanynky až do její smrti. Při pohřbu ji však o místo v kočáře připraví hostinská se slovy – Já jsem měšťanka. Paní Bavorová jde pyšně se svým synem za kočárem. Její syn Václav, student, si přivydělává v úřadě u pana Ebra. Je však vyhozen kvůli satirickým veršům , které útočily proti tehdejší vládě. Lyrické básně dá přečíst panu doktorovi v domě. Ten je chce využít pro získání citu panny Josefínky. Ta si však bere strojvůdce. Doktor je lapen do sítí paní Lakmusové pro její dceru Klárku. Václav Bavor dává doktorovi přečíst svou první novelu.
V druhé povídce Pan Ryšánek a pan Schlegl sedávali oba pánové v hospůdce U Štajniců 11 let od 6 do 8 hodin, aniž by na sebe promluvili. Příčinou jejich nepřátelství byla ženská. Nejprve dávala naději obchodníku Ryšánkovi, ale pak dala přednost mladšímu panu Schleglovi. Po porodu dcery však zemřela. Teprve těžký zápal plic pana Ryšánka oblomil srdce pana Ryšánka, ten mu nabídl tabák a dále již seděli u stolku jako přátelé.
V povídce Přivedla žebráka na mizinu vystupuje zlá baba miliónová, která nabídne dobrosrdečnému panu Vojtíškovi sňatek, ale ten tuší, že by si s ní zkazil celý život a tak odmítne. Baba miliónová ho pomluví, že je bohatý a od té doby mu nikdo nic nedal a on zemřel hlady.
Další povídka O měkkém srdci paní Rusky vypráví o tom, jak paní Rusko dojímaly pohřby. V povídce Večerní šplechty si studenti povídají o dívkách a o životě studentském. V povídce Doktor Kazivět je tak nazýván lékař Heribert, který však nikdy neléčil. Pouze jednou mohl využít svých znalostí. Při procházce míjel rakev pana rady Schepelera, když se rakev svezla a vymrštila se ruka. Pan Heribert poznal, že se nejedná o smrt, ale o ztrnulost. Přítel pana rady, pan Kejřík, mu byl vděčen a krátký čas byl na Malé Straně proslulý. Neléčil však dál nikoho.
V povídce Hastrman se tak říkalo panu Rybářovi, který se mylně domníval, že jeho sbírka polodrahokamů je cenná. Bydlel u příbuzných, ale ti ho utěšili, že pro ně nejsou důležité kameny, ale jeho přítomnost.
V povídce Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku si pan Vorel otevřel krupařský krám, ale jako k cizinci k němu nikdo nakupovat nechodil, zkrachoval a oběsil se.
Povídka U tří lilií je o otrlé dívce, pro kterou na tancovačku přijde sestra, že ji umřela matku a ona se na tancovačku vrátí. Vzpomínky na dětství se objevují v povídkách Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že dne 20.srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno. V povídce Psáno o letošních dušičkách pečuje slečna Máry o hroby svých nápadníků Rechnera a Cibulky. V povídce Figurky aneb Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta vypráví student Krumlovský příhody z činžovního domu.
ZÁVĚR
Jan Neruda je jedním z nejvšestrannějších literátů v české historii. Jeho Povídky malostranské jsou velice zajímavým dílem, které jistě osloví řadu čtenářů i přes svou složitost. Jeho hlavní význam vidím v jeho spojení světového a českého. Dále dokázal lidi odvrátit od smutných událostí všedního dne a upozorňoval je na světlejší stránky života. Jeho díla jsou značně nadčasová hlavně svým kritickým postojem, který se objevuje převážně v Malostranských povídkách a Arabeskách. Za zmínku stojí i jeho fejetony, které pobavily řadu čtenářů i za hranicemi naší republiky. Dále ho můžeme považovat za tvůrce sociální balady a ocenění mu patří i za rozsáhlé použití lyriky (intimní, přírodní, vlastenecká a úvahová) v dílech. Za svého života však zůstal nedoceněn a to hlavně kritikou. O jeho odkaz se začala více zajímat až generace let 90.
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát